Co by udělala žena, která se má ráda?

Dnes ráno jsem šla Prokopským údolím se sluchátky v uších. Hrály mi meditační písničky a já jen šla… krok za krokem, bez cíle, bez seznamu. Od rána jsem cítila, že se nutně potřebuji propojit sama se sebou. Nevěděla jsem co v tom stavu budu dělat, jen jsem věděla, že se do něj potřebuji dostat.

A tak jsem si sedla na svou oblíbenou skálu a dívala se dolů do údolí na zalesněné stráně. Trochu mi připomínaly kopce v Thajsku — měkké, zelené, tiché. Hlavně takhle brzy po ránu.

A tam jsem to ucítila. Ne pochopila hlavou. Ucítila! Jaký je rozdíl mezi tím, co chci, a tím, co opravdu chci.

To první chtění známe všechny. Neodbytná touha. Dneska už nic, jen gauč. Ještě jeden díl. Ještě kousek čokolády, zasloužím si to. Ten rozhovor odložím, stejně by to k ničemu nevedlo. Napíšu jí zítra. Ne, dneska na to fakt nemám.

A pak je tu to druhé chtění. Tišší. V pozadí. To, které se ozve, až když se na chvíli zastavíme a napojíme se samy na sebe. Neřekne „chci“, řekne „potřebuju“. A většinou nám moc pohodlné není.

Úspěch v životě je z 80 % tvořený naší psychologií — jak myslíme, jak cítíme, jak používáme svoje tělo. Jen 20 % jsou strategie a nástroje, techniky.

Proč volíme to, co nám neslouží

Naše rozhodování pohánějí dvě základní hybné síly. Chceme se vyhnout bolesti a chceme zažít potěšení. Biologicky dané, miliony let vyvíjené, proto jsou tak silné a nevyhnutelné. Ale je to jednoduchý princip. Nic víc a nic míň — pod každým „udělám“ a „neudělám“ je jedna z nich.

Jenže krátkodobé potěšení má obrovskou výhodu. Přichází hned. Bolest odsouvá na později a do té doby nám je dobře. Gauč je dobře. Čokoláda je dobře. Nevyslovená věta je dobře — nikdo se nezlobí, nic se nemění, všechno zůstává, jak bylo.

A tady je to, co se málokdy řekne nahlas: to krátkodobé potěšení nám opravdu něco dává. Sytí naše základní lidské potřeby. Nejčastěji tu úplně první z nich — jistotu. Proto v životě všechno, co děláme, tak děláme proto, že chceme (i když někdy říkáme, že nechceme). Naplňuje nám to naše potřeby. Jinými slovy – jsme biologický stroj na naplňování potřeb.

Jistotu potřebujeme všichni. Díky ní jsme přežili. Ženy ji potřebují velmi. A velmi často ji v sobě nemají. Tak si ji berou tam, kde je po ruce: ze zvyku, z pohodlí, z toho, co znají. Ze vztahu, který nefunguje, ale je známý. Z práce, která nás ubíjí, ale víme, co od ní čekat. Z večera, který vypadá jako všechny ostatní.

A čím déle takhle „oklikou“ své potřeby sytíme, tím víc nám to připadá jako realita. Jako „taková prostě jsem“. Jenže to není realita. A my takové nejsme. Je to zvyk, který nás drží na místě — a nedovede nás tam, kam potřebujeme dojít. K tomu, co nás opravdu zdravým způsobem naplní.

A pak se divíme, že jsme v mnoha situacích našeho života zmatené a nevíme, jak se rozhodnout. Nepoznáme, co je pro nás dobré. Oscilujeme mezi krátkodobým potěšením, které nás nasytí jen krátce a bolestí z toho, že zase nemáme to, co jsme chtěli. Jsme výsledkem souboru zvyků a návyků, které jsme si vytvořili a nyní jim věříme, že jsme to my. To je celá hra.

Jistota, která nepřichází zvenku

Existuje jiná jistota. Nevezmeme si ji z gauče ani z cizího uznání. Vzniká uvnitř, když se přestaneme sami se sebou přetahovat.

Začíná to nenápadně. Tím, že si vůbec všimneme, co se v nás děje. Že v sobě máme i tu, která utíká. Tu, která se zlobí. Tu, která by nejradši zalezla pod peřinu a nikomu nic nevysvětlovala. Neodháníme je. Jen je vidíme.

Pak přijde ocenění — dobře, že jsem si toho všimla. Pak přijetí — takhle to teď mám, a je to v pořádku. A pak něco, co zní skoro naivně, ale funguje přesně opačně: vděčnost. I za tu část, která mi to komplikuje (tedy naše mysl si myslí, že nám to komplikuje). Protože vděčnost je láskyplný akt přijetí a v hlavě přepne úplně jiné myšlenky, než jaké nás tam do té doby honily.

Teprve potom se s tím dá pracovat. Ne dřív. Tohle je sebepřijetí — ne jako hezké slovo z knížky, ale jako každodenní praxe.

A z téhle praxe roste to, co ženám tolik chybí: cítění vlastní hodnoty. Napojení na sebe samu. A z toho napojení vzniká obrovská jistota a jasnost. Najednou víme, co je pro nás dobré. Rozlišíme dobré od zlého — pro nás. Správné od špatného — pro nás. To, co bychom opravdu měly udělat, od toho, co jen tak chceme nebo po čem toužíme, ale nikam nás to nevede.

Mít se ráda neznamená mít se pohodlně

Tohle byla ta chvíle na skále. Otázka byla jednoduchá: když se mám ráda, když miluju sama sebe — co pro sebe chci?

Chci pro sebe to nejlepší. Opravdu, opravdu to nejlepší.

A to nejlepší není sedět u televize, jíst čokoládu a vyhýbat se rozhovorům, do kterých se mi nechce. To nejlepší pro mě je to, co mě osvobodí. Co mě posune dál. Co způsobí, že se budu cítit živá. Hodnotná. Že život zažívám, ne jen přežívám. Že život miluju. Že žiju. Že mám sílu věci měnit.

Protože která matka by dítěti, které miluje, dovolila jíst jen čokoládu a nikdy nechodit ven?

A teď ten geniální trik naší milované mysli…

To nejlepší pro nás často vypadá na první pohled jako něco, do čeho se nám vůbec nechce. Láska k sobě někdy vypadá jako nepříjemný telefonát. Jako „ne“, které jsme léta polykaly. Jako vstát z gauče a jít ven, i když prší. Jako říct nahlas, co si doopravdy myslíme, a vydržet ticho, které po tom přijde.

Právě tam, kde se nám nechce, bývá často to, co potřebujeme nejvíc.

Otázka, která rozlišuje

Cvičení na tenhle týden se jmenuje Žena, která se má ráda. Je to jedna otázka. A má moc, protože přepne pohled zevnitř ven.

Kdykoli tento týden stojíte před rozhodnutím — malým i velkým — zastavte se, zavřete oči a nadechněte se. Spojte se sebou a svým dechem a pak si ji položte:

A hned za ní druhou:

Nehledejte odpověď hlavou. Hlava vám dodá deset důvodů, proč to nejde. Sledujte tělo. To, co je pro vás dobré, se v těle obvykle ozve jako rozšíření, klid, lehký nádech nebo vlny energie a síly. To, co je jen útěk, jako drobné stažení a potřeba to rychle uzavřít. Tělo to ví dřív než my.

A když odpověď přijde a nebude se vám líbit… to je dobré znamení. Často to znamená, že je pravdivá.

Rozhodnutí a jeden krok

Změna tady nezačíná lepším plánem. Začíná rozhodnutím: budu se k sobě chovat jako někdo, kdo se má doopravdy rád. Ne jako někdo, kdo se hýčká, aby nemusel nic cítit.

Já sama jsem to dnes ráno znovu našla na skále nad údolím. Ne v knížce, ne v plánu. V tichu, se sluchátky v uších a s výhledem na zelené stráně.

Jeden krok na dnešek: najděte si svoje místo. Park, okno, lavičku, kousek lesa. Sedněte si tam na pár minut, bez telefonu, a jen se dívejte. A pak si položte tu otázku.

A pak ji udělejte. Z lásky k sobě.

Hodně štěstí a mějte se rádi

Daniela

Síla je v tobě.