Naučená bezmoc – tichý příběh, který nás brzdí

Mini-příběhy, které si v hlavě řekneme tak rychle, že je nestihneme ani prověřit.

Občas se nám v životě stane, že opravdu trpíme. Zdá se nám, že je pro nás život opravdu těžký. Ztratily jsme spojení samy se sebou, i důvěru ve vnější svět, a nemáme tolik naděje nebo pozitivního naladění, kolik bychom potřebovaly.

V takové chvíli potřebujeme jediné: cítit více síly, abychom mohly jít dál a udělat nějakou akci pro sebe i pro druhé.

Jenže právě tehdy se v nás zapne něco, čeho si často ani neuvědomíme:

Naučená bezmoc – tichý vzorec, který v sobě všechny nosíme

Z psychologického hlediska se tomu říká naučená bezmoc. Je to určitý druh „chybného závěru“, kde usuzujeme, že zde není nic, čím bychom mohly svoji situaci zlepšit.

Je to univerzální vzorec, který je pozorován u všech zvířat schopných se učit – a v lidech je zakořeněný hluboko.

Reagujeme na něj typicky vysvětlujícím příběhem nebo určitou identitou – abychom si zdůvodnily, proč to právě u nás nefunguje. Člověk jako druh má sklony vysvětlovat proč. Je to nevědomé. Získáváme tím pozornost a lásku ostatních.

Máme v sobě nějakou část osobnosti, která říká:

„Nefunguje to.“
„To nejsem já.“
„S tím nemohu nic dělat.“
„To si nezasloužím.“

Tato vyjádření v sobě děláme tak rychle, že je nestačíme ani prověřit. Bereme je jako fakt o sobě a o světě.

Náš život je doslova okořeněný těmito mini-příběhy naučené bezmoci.

Stane se to obzvlášť snadno, když ten samý příběh opakujeme. Vrstvíme jistotu, že to tak je. A ze situace, ve které jsme, najednou nevidíme cestu ven.

Ale pozor! Je to naučené. Nevědomě – většinou, ale naučené.

Cesta ven existuje – a začíná tím, že přestaneme svým příběhům slepě věřit

Pokud nemáme zrovna po ruce psychologa nebo kouče, můžeme se přesto naučit koučovat samy sebe. Existuje několik strategií, které nám pomohou se z tohoto vnitřního stavu dostat. Žádný z nástrojů není řešením situace. Zvyšují naši schopnost vytvářet si pro řešení větší zdroje a umožňují nám se situací lépe pracovat.

1) Nepopírat své emoce – ale ani jim slepě věřit

Nemá smysl si emoce značkovat jako tzv. negativní, nebo je posílat pryč, nebo si tvrdit, že nejsou reálné. V tu chvíli pro nás opravdu velmi reálné jsou.

Důležité je jimi projít, vnímat je v těle – a zároveň vědět, že tato emoce bezmoci nemusí být totožná s pravdou. Je naučená trvalým opakováním stejného prožívání situací v našem životě.

To je první krok k tomu, abychom se přestaly obviňovat nebo se stavět do role oběti.

2) Změnit význam situace – Reframe

Když se nacházíme v takové životní situaci, často máme tendenci ji označit obviňováním – sebe nebo někoho jiného.

Ale tu samou situaci si můžeme přeformátovat (Reframe) jako např. novou životní fázi, jako životní výzvu, jako záležitost, která nám umožní si vyjasnit naše potřeby nebo nastavit hranice.

Tím dostáváme úplně nový úhel pohledu, jak se na to dívat a jak k tomu přistupovat. A z nové perspektivy přicházejí i jiné emoce a jiné akce.

3) Strategie předstírání

Když se zacyklíme v „já nemůžu“ / „tohle pro mě nefunguje“, pomáhá si pohrát s předstíráním:

„Pojďme předstírat – pojďme si představit, že to jde…“

Stačí si to dovolit jako hru, jako experiment. Tahle technika dokáže narušit ten zaseknutý vzorec „nemůžu“ během několika minut.

4) Strategie blízké pomocné osoby (víla kmotra)

Tato strategie pomáhá ve chvílích, kdy se cítíme bezmocné, samy, opuštěné. Položme si otázku:

Kdo v naší minulosti byla osoba, u které jsme cítily, že nám rozumí? Která v nás viděla to nejlepší?

Může to být někdo, koho jsme milovaly. Někdo, kdo už nemusí být ani naživu. Nebo postava ze smyšlených příběhů, pohádek, filmů – někdo, kdo nás inspiroval.

Představme si, že je teď s námi v místnosti. Že s ní můžeme promluvit. Co by ona v této situaci dělala? Jak by ji řešila? Jak by se k tomu postavila?

A pokud nikdo takový v naší vzpomínce není – můžeme jít k vlastnímu mladšímu já. K té silné, úspěšné verzi sebe samých, kterou jsme někdy v životě byly. A čerpat moudrost z ní.

5) A pak je tu ještě hlubší rovina – nejvyšší záměr

Existuje pokročilejší technika, která jde pod naše chování a hledá jeho nejhlubší pozitivní záměr. Žádné chování v nás totiž nezačíná jako špatné – ani prokrastinace, ani perfekcionismus, ani vztek nebo úzkost. Vždy někde uvnitř plnilo nějakou ochrannou funkci.

Této technice se věnuji v individuálních sezeních s klientkami, protože práce s ní je jemná a její účinek je hluboký.

A na závěr

Ten tichý příběh, kterým si vysvětlujeme, proč to nejde – není pravda o nás. Je to obranný mechanismus. Kdysi nám věrně sloužil. Dnes nás ale často uzavírá.

Když si dovolíme s ním pracovat – pojmenovat ho, projít skrz emoci, najít nový význam, přizvat moudrost někoho, kdo nám rozuměl – cesta ven se otevře. I když dnes vypadá nemožně.

Síla je v nás. Vždycky tam byla. Jen ji občas potřebujeme znovu cítit.

---

S respektem k tomu, co všechno v sobě nosíme,
Daniela