Peníze ve skutečnosti nikdo nechce — proč ženy, které „mají všechno“, cítí, že jim chybí to nejdůležitější

Sedíte naproti ženě, která má 25 let v korporátu, dvě auta, byt v centru Prahy. Vezme šálek a první větu řekne úplně klidně: „Mám všechno, co jsem si představovala. A stejně mi něco chybí.“

Žena, která měla všechno – a stejně jí chybělo to nejdůležitější

Slyším tuhle větu pravidelně. Od právniček, lékařek, podnikatelek, žen v top managementu. Žen, které ze venku vypadají jako vzor úspěchu – a uvnitř cítí prázdnotu.

Není to o vděčnosti. Není to ani o tom, že si neumějí užít. Je to o psychologickém rozdílu, který v sobě většina z nás nese neuvědoměle – o rozdílu mezi prostředkem a cílem.

Means vs. ends – psychologie hodnot

V hlubinné psychologii i v moderní teorii hodnot rozlišujeme dva druhy věcí, které lidé chtějí:

Means se počítají snadno – jsou viditelné, měřitelné, ostatní je vidí. Ends jsou neviditelné. Nikdo nevidí, jestli máte v duši klid. Vidí jen značku auta.

A přesně tady začíná problém. Protože means jsou viditelné a počitatelné, naše mysl se na ně přirozeně upíná. Místo abychom šly za cílovým stavem, ženeme se za prostředkem a tiše předpokládáme, že nás cíl „doběhne sám“, až prostředku bude dost.

Co se stane, když zaměníme prostředek za cíl

V praxi to vypadá takhle: žena si řekne „chci být finančně nezávislá„. Pod tím se ale skrývá ends value – chce klid, svobodu rozhodovat o vlastním čase, nemuset se ptát muže, jestli si může koupit kabelku.

Místo toho ale začne nahánět čísla na účtu. Pracuje 12 hodin denně. Vezme druhý projekt. Třetí. Klid a svoboda se ale neobjevují – naopak, mizí. Protože ten způsob práce, který má přinést peníze, právě požírá to, co opravdu chtěla.

Druhý příběh, který sleduji v praxi roky: žena, podnikatelka 15 let. Začínala s tím, že chtěla vlastní praxi. Říkala si: „Až budu mít vlastní praxi, budu konečně svobodná.„

Pracovala na tom roky. Když to měla, zjistila, že volnější v ten moment nebyla. Jen měla jiný typ klece – stejný spěch, stejné termíny, stejné „musím„. Jen za jiných pravidel.

Tohle není výjimka. Tohle je typická past žen, které jsou výkonné, schopné a zvyklé doručovat. Doručíme prostředek a divíme se, že cíl je dál.

Cvičení Seven Levels Deep – sedm úrovní hluboko

V angličtině se mu říká Seven Levels Deep. Sedm úrovní hluboko. Je to nástroj, který používám sama se sebou každých pár měsíců a se svými klientkami při prvním sezení.

Funguje takhle: napište si pět věcí, které opravdu chcete. Cokoli. „Více peněz.“ „Vlastní firmu.“ „Zhubnout deset kilo.“ „Klid v partnerství.“ „Cestovat.“

A pak u každé z těch věcí postupně sedmkrát položíte stejnou otázku v různých variantách: „Proč to chci? Co mi to přinese? Co mi to dá?“

A jsme tam, kde jsme měly být od začátku. Sedm úrovní hluboko – a najednou vidíme, kvůli čemu ten boj o firmu opravdu vedeme.

Často se ukáže, že tři, čtyři nebo dokonce všech pět zdánlivě odlišných cílů sdílejí jednu jedinou ends value. To je vaše primární cílová hodnota. To je to, kvůli čemu opravdu chcete všechno ostatní.

Cvičení tří otázek – rychlejší varianta

Pokud nemáte na Seven Levels Deep čas, existuje rychlejší verze, která zabere 15 minut a často stačí. Napište si těch pět věcí a u každé se zeptejte třikrát po sobě: „A co mi to dá?“

V tom okamžiku, kdy se otázka zastaví – kdy už další odpověď „dá mi to…“ nepřichází – tam stojí vaše ends value.

Cvičení Express – dvouminutové zpřítomnění

A pak je tu úplně rychlá varianta, která se vejde do pauzy mezi dvěma schůzkami: zastavte se. Nádech. Výdech. Zpřítomněte se ve svém těle. A zeptejte se:

„Co dělám teď v životě proto, abych se cítila naplněná? A co dělám už jen proto, abych dosahovala?“

Dvě minuty. Často víc nepotřebujete.

Umění naplnění vs. věda dosahování

Tony Robbins to popsal jednou větou, která mě před lety zastavila:

„Pokud dosáhneme jakéhokoli cíle bez naplnění, je to ultimátní prohra.“

Když se nad tím zastavíme, je to celkem zničující věta. Protože většina z nás se celý život učí vědě dosahování. Cíle, plány, KPIs, milníky, deadliny, ROI. To umíme. Tomu nás učili. V tom je naše společnost mistrovská.

Ale o umění naplnění se nikde nemluví. Naplnění nemá deadlines. Nemá KPIs. Naplnění nemá ani šablonu – je to čistě individuální záležitost. Co naplňuje jednu ženu, druhou vyčerpává. Co dnes naplňuje vás, vás za deset let možná nudí.

Není to věda – je to umění. A jako každé umění to vyžaduje cit, čas a pozornost obrácenou dovnitř, ne ven.

Není to úspěch a zároveň lidská bytost, jako by to byly dvě věci, které se těžko skloubí. Naopak. V lidském světě je úspěch už samo o sobě to, že jsme bytostí s kvalitním životem. A když k tomu připojíme prostředky, které slouží naplnění – ne ho požírají – pak teprve vidíme celý obraz.

Co nám zůstane

Všechno, co v životě děláme, děláme pro jeden důvod: pro pocit, který je na konci. Pracujeme pro pocit. Kupujeme věci pro pocit. Jezdíme na dovolené pro pocit. Setkáváme se s lidmi pro pocit.

A jednou – protože ten den přijde každému – budeme ležet na smrtelné posteli, hodnotit svůj život, a jediné, co nám opravdu zbyde, bude pocit. Ne věci. Ne čísla. Pocit.

Nejvyšší z těch pocitů, ten, ke kterému to celé směřuje, je pocit naplnění. Vědomí, že naše dny něco znamenaly. Že jsme něco dávaly. Že jsme někoho ovlivnily. Že jsme byly dobré samy k sobě.

Víme to – a stejně to neděláme

Tohle není nový poznatek. Nečtete to dnes poprvé. A přesto většina z nás zítra ráno vstane a žene zase prostředek, místo aby se zastavila u cíle.

Problém není ve vědění. Problém je v tom, že to víme – a stejně to neděláme.

Jediná věc, která nás opravdu posune vpřed, je začít si ty věci uvědomovat. Zvědomovat. Stoupnout si a začít s tím něco dělat. Jednu malou věc dnes. Ne zítra.

S respektem k tomu, co všechno v sobě nosíte,

Daniela

Síla je v tobě.