Malá holčička sedí na schodech a poslouchá, jak se dole hádají máma s tátou. A pak přijde otázka, kterou žádné dítě slyšet nemá: „S kým chceš být?“
Ona to neví. Má ráda oba. Ale cítí, že se rozhodnout musí. A že ať zvolí cokoli, někoho tím zraní. Taková Sofiina volba.
Ta holčička vyroste. Je z ní schopná žena, která zvládá práci, rodinu i spoustu povinností. A přesto pokaždé, když má udělat nějaké rozhodnutí, něco se v ní stáhne. Odkládá. Čeká, až to rozhodne někdo jiný. Nebo až situace dojde tak daleko, že už vlastně žádná volba nezbývá.
Sedávají u mě ženy s podobným příběhem. A všechny si myslí, že mají „problém s rozhodováním“. Ve skutečnosti se rozhodly už dávno. Jen o tom nevědí.
Ve chvílích rozhodnutí se tvoří náš osud
Tony Robbins říká: „Ve chvílích našich rozhodnutí se formuje náš osud.“ Myslí to doslova. Kvalita našeho života se rovná kvalitě našich rozhodnutí. Není to o podmínkách, ve kterých žijeme, ale o tom, jak se v nich rozhodujeme.
Slovo rozhodnutí v angličtině, decision, pochází z latinského de-caedere — odříznout. Skutečné rozhodnutí tedy znamená odříznout všechny ostatní možnosti. Proto je tak silné. A proto se ho tolik bojíme.
Bojíme se, že je to definitivní. Že nebude cesta zpět. Že uděláme chybu. A tak si necháváme zadní vrátka. Jenže dokud jsou vrátka otevřená, rozhodnutí ve skutečnosti nepadlo — a naše nervová soustava to ví. Zůstává v pohotovosti, rozpolcená mezi dvěma směry.
Napoleon Hill vypráví příběh vojevůdce, který se se svým vojskem vylodil na cizím břehu. Než vyrazili do boje, nechal spálit všechny lodě. Pak řekl svým mužům: „Vidíte ten kouř? Cesta zpět neexistuje. Buď zvítězíme, nebo tady zůstaneme.“ A zvítězili. Ne proto, že by byli silnější. Ale proto, že do toho šli celí. Bez zadních vrátek, se stoprocentním soustředěním.
Rozhodnutí samozřejmě nejsou všechna stejná. Některá jsou malá: co si dnes obleču, co uvařím, komu zavolám. Jiná jsou zásadní. Těm se říká klíčová rozhodnutí. A právě ta opravdu tvarují náš život a posílají nás na konkrétní místo.
Myslíme si, že se rozhodujeme svobodně
Většina z nás má pocit, že se rozhoduje vědomě. Zvážíme, přemýšlíme, zvolíme. Jenže mnohá naše dnešní rozhodnutí byla předurčena dávno předtím, než jsme o nich začaly přemýšlet.
Klíčová rozhodnutí totiž děláme nejčastěji v dětství. Ve chvílích, kdy se něco otřese — pocit bezpečí, pocit, že na nás záleží, pocit lásky a spojení. Dítě v takové chvíli hledá, jak přežít. A udělá rozhodnutí, které se stane jeho strategií. Holčička si řekne: „Budu ta nejhodnější.“ „Nebudu nic potřebovat.“ „Budu silná. Budu lepší než všichni kluci.“ Kluk si řekne: „Kluci nebrečí.“ „Musím to zvládnout sám.“ „Slabost se neukazuje.“
Klíčová rozhodnutí ale nevznikají jen z bolesti. Vznikají ze všech silných emocí — i z těch krásných. Dítě, které vyhraje první závod a celým tělem prožije radost z vítězství, si může říct: „Tohle chci zažívat znovu.“ A ten pocit ho povede ke sportu, k výkonu, k cílům po celý život. I docela obyčejné rozhodnutí může být klíčové: udělat si řidičák. Najednou se otevře lepší práce, cestování, svoboda pohybu. Jedno rozhodnutí, a život jde jiným směrem.
V koučinku strategické intervence pracujeme se čtyřmi vlastnostmi klíčových rozhodnutí:
- Čím dřívější, tím silnější. Rozhodnutí z dětství má větší moc než to, které uděláme ve čtyřiceti.
- Čím urgentnější okolnosti, tím vlivnější. Strach, hádka, ztráta — ale i velká radost. V takových chvílích se rozhodnutí vrývá nejhlouběji.
- Stanovují precedens. Na první rozhodnutí navazují další, podobná.
- Posilují se opakováním a odměnou. Strategie fungovala — a tak ji používáme dál.
A to je ten háček. Ta strategie opravdu fungovala. Pomohla nám přežít. Jen nám v dospělosti už nemusí sloužit. A my se podle ní dál rozhodujeme, aniž bychom si to uvědomovaly.
Joe Dispenza to říká velmi přímo: až 95 % toho, kým jsme, je program. Když nejsme v přítomném okamžiku, jedeme v programu. Dá se také říci, že jedeme ve svých klíčových rozhodnutích. Je to totéž, jen jiným jazykem.
Proč se nerozhodujeme
Možná znáte ten stav, kdy se točíte v kruhu. Přemýšlíte o tom ráno, večer, v noci. Probíráte to s kamarádkami. A nic. Rozhodnutí se pořád odkládá.
Existují čtyři hlavní důvody, proč se lidé nerozhodují: strach, nejistota, slabost a přetížení. Bojíme se, že zvolíme špatně. Nevíme dost. Nemáme sílu. Nebo je toho na nás tolik, že už nemáme kapacitu.
Ale pod těmito důvody bývá ještě něco hlubšího. Limitující přesvědčení, které se zrodilo z rozhodnutí v dětství.
Pracovala jsem s klientkou, které bylo kolem pětačtyřiceti let. Měla „problém s rozhodováním“. Když jsme šly do hloubky, ukázalo se, že v dětství zažila dilema, ve kterém neexistovala dobrá volba. A její životní přesvědčení znělo: rozhodování je peklo. Pokaždé, když se měla rozhodnout, její tělo reagovalo, jako by mělo znovu projít tím peklem.
S takovým nastavením nemá šanci se rozhodnout. Její tělo ji jen chrání před bolestí, kterou si pamatuje.
Tři rozhodnutí, která děláme každou vteřinu
Rozhodování ale není jen o velkých životních křižovatkách. Každou vteřinu děláme tři rozhodnutí, která tvarují náš prožitek — a tím i náš život:
- Na co se zaměříme. Na to, co nevyšlo, nebo na to, co je možné? Na to, co nám chybí, nebo na to, co už máme?
- Jaký tomu dáme význam. Co to pro nás znamená? „Zase jsem selhala“ — nebo „tohle mi ukazuje, co potřebuju změnit“?
- Co s tím uděláme. Jak budeme jednat?
Většinou tato tři rozhodnutí děláme automaticky. Podle programu. Podle těch starých klíčových rozhodnutí. Zvýšit vědomí vlastního rozhodování znamená začít je dělat vědomě.
V tu chvíli přestáváme být obětí svého programu. A stáváme se autorkami svého života.
Velká rozhodnutí patří na papír
A pak jsou rozhodnutí, která opravdu hodně váží. Zůstat v práci, nebo odejít. Zůstat ve vztahu, nebo ne. Prodat firmu. Přestěhovat se.
Tady nestačí pocit ani intuice. V hlavě se to jen točí dokola. Na papíře se to dá spočítat.
Tenhle rozhodovací model teď zrovna probírám s lektory i s klientkami. Jeho logika je jednoduchá. Nejdřív si ujasníme výsledek: co přesně chceme. Pak proč — důvody, které nás k tomu potáhnou, i když bude těžko. Pak priority. Teprve potom hledáme možnosti, a ne dvě, ale aspoň tři, protože dvě možnosti nejsou rozhodování. Dvě možnosti jsou dilema. U každé možnosti zvážíme, co přinese a co bude stát, a jak je pravděpodobné, že se to stane. Posledním krokem je být připraveni a předjímat — promyslíme, jak zmírnit rizika jednotlivých možností. Teprve pak dává tento matematický model smysl a my dostaneme to správné skóre.
Celou dobu se přitom děje to nejdůležitější: vyjasňujeme si hodnoty. Co je pro nás opravdu důležité. Rozhodujeme se podle pravděpodobnosti, ne podle strachu.
Zajímavé je, co se děje, když člověk tímhle procesem projde do hloubky. Nejen že dojde k rozhodnutí. Často se při tom vyváže i z té staré vazby, která za nerozhodností stála. Poprvé vidí situaci jasně, černé na bílém — a rozhodnutí, které z toho vzejde, už nepotřebuje zadní vrátka. U opravdu zásadních životních voleb proto tenhle proces procházím s klienty v jednom samostatném, hloubkovém sezení. Přicházejí s jednou konkrétní situací, která je tíží třeba měsíce. Odcházejí s rozhodnutím, za kterým si stojí — a s postupem, který jim zůstane na celý život.
Cvičení na tento týden: Pozorujte, jak se rozhodujete
Tento týden nemusíte nic rozhodovat. Jen se pozorujte. Pokaždé, když stojíte před nějakým rozhodnutím — malým i velkým — všimněte si:
- V jaké situaci to je. Kde se rozhoduje snadno a kde se zaseknete?
- Co děláte. Rozhodnete se hned? Odkládáte? Čekáte, až to rozhodne někdo jiný? Bojíte se?
- Na co se v tu chvíli zaměřujete. Na to, co můžete získat, nebo na to, co můžete ztratit?
- Jaký tomu dáváte význam. Co by pro vás znamenalo, kdybyste se rozhodla špatně?
- Co nakonec uděláte.
A večer si položte jednu otázku: Co mě dnes při rozhodování omezovalo? Jaký hlas se ozval? Možná uslyšíte větu, která je mnohem starší než dnešní situace.
Rozhodnutí je moc
Nemůžeme si vybrat, co jsme zažily jako děti. Nemůžeme změnit rozhodnutí, která udělala ta malá holčička na schodech. Můžeme se ale rozhodnout znovu. Vědomě. Jako dospělé ženy, které už vědí, že svět je jiný než tehdy. Můžeme to dávné klíčové rozhodnutí přeformulovat na něco nového. Na něco, co chceme teď.
Já sama si velká rozhodnutí píšu na papír. Pokaždé mě překvapí, jak jinak situace vypadá, když ji mám před sebou černé na bílém. A jak se v hlavě uleví, když se přestane točit dokola to samé.
Jeden krok na dnešek: všimněte si jednoho rozhodnutí, které dnes uděláte. Jen si ho všimněte. To je začátek.
Hodně štěstí a mějte se rády.
Daniela
Síla je v tobě.
Daniela
Síla je v tobě.
O autorce
Jmenuji se Daniela Šedivá. Vystudovala jsem psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a věnuji se psychologii lidského chování — tomu, jakou psychologii lidé mají, co za jejich jednáním stojí a jakým způsobem se to dá posunout k vyšší kvalitě života.
Přicházím ze dvou světů, které se málokdy potkávají. Řadu let jsem vedla personální útvary v mezinárodních společnostech, naposledy jako Head of HR v Barclays Investment Bank, kde jsem budovala oddělení od úplného začátku a odpovídala za řízení výkonnosti. Dnes pracuji jako koučka strategické intervence a lektorka. Strategická intervence, které se věnuji, vychází z americké školy Tonyho Robbinse a Cloe Madanes, opírá se o učení Miltona Ericksona a o neurolingvistické programování a je propojena s harvardskou školou mediace a vyjednávání.
Ve spolupráci se Školou elitních koučů jsem působila jako master trainer: kromě vlastní lektorské činnosti ve všech třech ročnících jsem měla na starosti přípravu a vedení dalších lektorů, náslechy jejich výuky a odpovědnost za obsahovou úroveň předávané látky.
Ve své privátní praxi doprovázím především ženy, které chtějí svůj život proměnit v celé jeho šíři.
Chcete takové texty dostávat do e-mailu?
Každou středu a pátek vám pošlu jedno zamyšlení z psychologie lidského chování a jeden konkrétní krok, jak ho žít.