V deset večer jsme jiná žena

Je úterý, něco po desáté. Žena sedí u kuchyňského stolu, před sebou vychladlý čaj a otevřený notebook. Vstávala o půl šesté. Za ten den zvládla víc věcí, než by kdo čekal — a přesto má pocit, že to podstatné zase nestihla.

A přesně v téhle chvíli se rozhodne. Že do toho kurzu nepůjde. Že ten e-mail nemá cenu psát. Že letos už to prostě nevyjde.

Rozhodnutí je hotové za patnáct vteřin a působí naprosto rozumně. Má argumenty. Má logiku. Nezní jako únava, zní jako moudrost.

Ráno by se rozhodla jinak. Úplně jinak — se stejnými informacemi, se stejnými schopnostmi, ve stejném životě.

Nerozhoduje síla vůle. Rozhoduje váš stav

Minulý týden jsme tady mluvily o přitažlivé budoucnosti — o obrazu, který nás táhne dopředu. Dnes jdeme o krok dál, k druhému prvku trvalé změny. A ten prvek je nenápadný právě proto, že ho neumíme pojmenovat.

Většina z nás si myslí, že mezi „vím, co mám dělat“ a „dělám to“ stojí vůle. Že kdo je disciplinovaný, ten to udělá. A když to neudělám já, něco je se mnou špatně.

Úspěch v životě je z 80 % o naší psychologii — jak myslíme, jak cítíme, jak používáme svoje tělo. Jen 20 % jsou strategie a nástroje, techniky. A stav je ta úplně první vrstva té psychologie. Je to vnitřní prostředí, kterým si vykládáme prostředí vnější. Jinými slovy, jaký význam mu přikládáme tomu, co se nám v životě děje. Ve stavu síly vidíme ve stejné situaci možnosti. Ve stavu vyčerpání vidíme ve stejné situaci potvrzení, že to nemá smysl.

Tony Robbins to zjednodušuje na dva druhy stavů: ty, ve kterých trpíme, a stavy krásné. V tom druhém jsme napojené na všechno, co v sobě máme. V tom prvním to všechno máme taky — jen se k tomu v tu chvíli nedostaneme. A rozhodnutí, která uděláme z. takového stavu odpojení, si s sebou neseme týdny, měsíce i roky. Ten úterní večer u kuchyňského stolu neskončil a ani nezačal v úterý. Rozhodl o celém podzimu, dalším roce či životě a začal v minulosti, kterou si už ani nepamatujeme.

Chci zdůraznit jednu věc, aby to dávalo celé smysl. Ten večer není selhání. Je to vzorec. Únava, stůl, ticho, notebook, rozhodnutí — pořád stejná sekvence. Mozek si ji postavil proto, že vzorce šetří energii: nemusí se rozhodovat znovu, nemusí jít do rizika, prostě spustí to, co spouštěl vždycky. Jistota, šetříme energii a získáme malé bezvýznamné plus – potěšení do našeho nervového systému.

Nicméně, je to dobrá zpráva. S poruchou charakteru se pracuje těžko. S naučeným vzorcem se pracuje dobře — protože co se naučilo, jde přeučit a přetrénovat. Stačí ho zachytit dřív, než doběhne do konce.

Tři páky, kterými se stav mění

Vzpomeňte si, jak sedí žena, které se něco nepovedlo. Ramena spadlá dopředu, brada dolů, dech mělký, kdesi nahoře v hrudníku. Pohled do stolu. Stažení v obličeji. Slabost v těle. Nikdo ji to neučil — tělo to umí samo.

A teď si vzpomeňte, jak stojí, když jí někdo řekne něco, na co je opravdu hrdá. Rovná záda, brada nahoře, dech volný až dolů do břicha. Uvolněný obličej, úsměv nebo smích.

Tělo není důsledek emoce. Tělo je jedna z jejích bran. To je první páka — fyziologie.

Druhá páka: na co v té chvíli zaměřujeme pozornost. Za týden, ve kterém se povedlo deset věcí a nepovedla se jedna, si v deset večer přehráváme tu jednu. Ne proto, že bychom byly negativní nebo masochistky (i když kdo ví..). Důvod je, že mysl nechodí hledat pravdu — chodí hledat odpověď na otázku, kterou jsme jí položily. „Co jsem zase nezvládla?“ je otázka, na kterou vždycky něco najde. To je zaměření pozornosti.

A tady je to podstatné, co se v tom večeru schovává. Tu otázku si neklademe jednou. Klademe si ji roky — pořád tu samou, a často o ní ani nevíme. Je to náš nevědomý proces.

Když tohle učím, bývá to ten okamžik, kdy je v místnosti úplné ticho. Ženy si najednou uvědomí, že celý život odpovídají na jednu jedinou otázku, kterou si nikdy vědomě nevybraly. Co je se mnou špatně? Jak to mám udělat, aby to bylo všem dobře? Stačím?

Mysl je poslušná. Odpověď najde vždycky. A když se ptáme takhle, najde ji i v týdnu, kdy se povedlo deset věcí z jedenácti.

A třetí páka je jazyk. Vzorce řeči, jak mluvíme k sobě a k ostatním. Je to jazyk, kterým mluvíme uvnitř – monology a dialogy, které vedeme automaticky a nevědomě. Mezi „nezvládám to“ a „ještě to neumím“ není rozdíl v optimismu. Je to rozdíl v úhlu pohledu, přístupu, významu, který tomu dáme. Je v tom rozdíl mezi vlastností a fází. Jedno je konec, druhé je místo na cestě. To je třetí páka — jazyk.

• Fyziologie – Způsob, jakým používáme své tělo
• Fokus – na co zaměřujeme svou pozornost
• Vzory řeči – jazyk – jak mluvíme k sobě a k ostatním.

Říká se tomu triáda významu a je to nejpraktičtější a zároveň nejhlubší a účinná věc, kterou o emocích víme: emoce k nám nepřicházejí sami. Vyrábíme si je! A proto s nimi umíme pracovat.

Proč nám to připadá jako podvod na sobě

Když tohle poprvé slyším říct nahlas, obvykle přijde námitka. A je to dobrá námitka: „To mám na sebe hrát, že mi je dobře, když mi dobře není?“

Ne. Přepnutí stavu není popření toho, co cítíme. Je to rozhodnutí, odkud se na to podíváme. Cítit únavu a udělat z ní závěr o svém životě jsou dvě různé věci. Ta první je informace. Ta druhá je rozsudek.

Pod tou námitkou navíc bývá něco tiššího. Dokud je na vině únava, okolnosti a nedostatek času, nemusím se rozhodnout. Za tímhle mlčením stojí velmi často náš starý známý primární strach z nedostatečnosti — protože co když se do toho stavu postavím, udělám to a stejně to nevyjde?

A pak je tu vrstva, kterou u žen po padesátce vidím skoro vždycky. Padesát let jsme se ptaly, co potřebují oni. Otázka „v jakém stavu chci žít já“ nezakrněla proto, že bychom byly slabé. Zakrněla proto, že se roky nepoužívala. Nepoužívaný sval není vadný sval.

Jedna poznámka, protože je důležitá. Práce se stavem nepatří do akutního zármutku ani do hluboké deprese. Kdo právě někoho ztratil, si nemá přepínat stav — má truchlit, a má u toho mít lidi, kteří ho podporují. Tohle je nástroj pro obyčejné dny, ve kterých se unavené rozhodujeme o svém životě.

Cvičení: devadesát vteřin před rozhodnutím

Zavedeme jedno pravidlo. Zní přísně, ale je to ta nejlaskavější věc, kterou pro sebe můžeme udělat: rozhodnutí o směru se nedělají ve stavu vyčerpání.

Až příště přijde chvíle, kdy se chystáte něco zavřít — přihlášku, rozhovor, nápad, sebe — dejte tomu devadesát vteřin:

Tělo. Vstaňte. Narovnejte se. Třikrát se nadechněte a vydechujte pomaleji, než se nadechujete — delší výdech tělo uklidňuje sám od sebe, nemusíte u toho nic řešit.

Pozornost. Položte si jinou otázku než tu obvyklou. Mám tři, které v tomhle pořadí fungují skoro vždycky: Co jiného by to mohlo znamenat? Co je na tom dobrého, i když to teď nevidím? Co jediného můžu udělat hned teď? Počkejte, až odpověď přijde. Přijde.

Jazyk. Přeformulujte jednu větu, kterou si o sobě právě říkáte. „Nemám na to čas“ → „rozhodla jsem se to zatím nedělat“. Ta druhá věta je pravdivější a vrací rozhodování zpátky nám – do našich rukou, tedy pod naší kontrolu.

A teprve pak se rozhodněte. Někdy vyjde totéž, co ve vyčerpání. Ale bude to vaše rozhodnutí, ne rozhodnutí toho úterního večera.

A jestli chcete jít hlouběji než na jeden večer, mám pro vás úkol na celý týden. Pokaždé, když na sebe budete přísné, zapište si tu otázku, kterou si v tu chvíli kladete. Jednu větu, stačí do poznámek v telefonu. Po sedmi dnech se na ten seznam podívejte.

Většinou tam bude pořád jedna a tatáž. Tu jste si nevybraly. Ale vybrat si ji můžete. A hlavně ji pak můžete i změnit.

To hlavní

Stav není počasí, které nám přijde. Je to jediná věc, kterou umíme změnit dřív než okolnosti — a která pak změní i to, co v okolnostech vidíme (význam).

Silná psychologie není dar. Je to rozhodnutí. A rozhodnutí se nedělá „až“ — až bude klid, až bude víc času, až přijde nálada. Dělá se teď, jedním malým krokem.

Já sama si to hlídám u večerních e-mailů. Naučila jsem se, že co napíšu po desáté večer, ráno přepisuju. Tak to prostě nepíšu.

Jedno rozhodnutí, devadesát vteřin, dnes.

Příští týden se podíváme na čtvrtý prvek trvalé změny — na podporu a prostředí. Na to, proč změnu, kterou držíme jen silou vůle, tiše rozpouštějí lidé kolem nás. (Třetí prvek, standardy, jsme probíraly v červnu, ale asi se k nim opět vrátíme, neb z nich velmi často slevujeme.)

Jestli poznáváte ten úterní večer u kuchyňského stolu a chcete s tím pracovat do hloubky, přesně to spolu tři měsíce děláme. Můžeme si o tom promluvit na strategické konzultaci — 45 minut přes Zoom.

S respektem k tomu, co v sobě nosíte,

Daniela

Síla je v tobě.