Včera večer jsem po dlouhé době přišla na aerobik. Ženy mé generace jistě ještě ví, co to je
Přišla jsem pozdě. Hodina už běžela, sestava byla rozjetá, a já jsem se první čtvrt hodiny jenom motala — vůbec jsem nestíhala kroky, otočky, změny směru. Říkala jsem si, co tu vlastně dělám.
A pak to přišlo. Najednou mi to „naskočilo“. Zvládla jsem celou choreografii — všechny kroky, všechny otočky, celou tu sestavu. A zaplavila mě obrovská radost, jakou jsem dlouho necítila. Ne proto, že bych byla nejlepší v sále. Ale proto, že jsem se zase hýbala. Že na to pořád mám. Spolu s tou radostí přišel pocit síly a vnitřní jistoty.
Kdysi jsem byla instruktorka aerobiku a fitness. Pak jsem to odložila — život šel dál, priority se přesunuly, přestala jsem chodit předcvičovat i cvičit. A tu verzi sebe — ženu, která se hýbe, vede plný sál, má ve svém těle sílu — jsem nosila roky v hlavě. Ale nevyřkla jsem ji nahlas.
Trvalo mi chvíli, než jsem si přiznala, že jsem tu verzi nosila a že jsem ji tak nějak potlačila.
Skoro každá z nás v sobě takovou verzi nosí. A pravděpodobně jinou verzi žije.
Verzi života, která vypadá rozumně. Funguje. Stíhá, drží pohromadě, vydělává. Ale není to ta vysněná. A protože ji nevyřkneme nahlas, pomalu si zvykneme, že „takhle to prostě je“. Tomu se říká tichá rezignace. Není to drama. Jde to potichu. A o to je to zákeřnější.
Dnes ráno jsem to slyšela znovu — od jedné ženy, se kterou jsem mluvila. Řekla mi to úplně přesně:
„Pořád čekám, až něco dodělám. Až budu mít hotové tohle a tamto. A pak teprve začnu žít naplno.“
To je ono. Čekárna života. Pořád na něco čekáme, abychom si dovolily žít to, po čem doopravdy toužíme. A to „pak“ nikdy nepřijde — protože vždycky je co dodělávat.
Ve strategické intervenci se na to dívám jinak. Neptáme se nejdřív „co všechno musím dneska stihnout“. Ptám se: podle čeho vlastně poznám, že žiju ten svůj život — ne cizí, ne odložený, ale svůj?
A odpověď nebývá v cílech. Je v každodenních signálech. Radost. Smysl. Pocit naplnění. Když je cítím, neodkládám — prostě jdu a žiju. Když je necítím, poznám to taky: dělám malá, opatrná, ustrašená rozhodnutí. Nic neriskuju. A nikam to nevede.
A tady je to, co se mi včera potvrdilo — tělem, tedy pocitem v těle. Ten pohyb nebyl jen o těle. Ta radost a jistota se mi přelily rovnou do hlavy. Fyzická akce probudila psychickou sílu. Minulý týden jsme tu spolu mluvily o tom, že psychickou kondici budujeme úplně stejně jako tu fyzickou. Včera jsem zažila, že to platí i obráceně: když rozhýbu tělo, rozhýbu i to, čemu věřím o sobě samé. Včera jsem ji zase žila. Včera jsem ji probudila.
Proč tu svoji verzi nevyřkneme nahlas? Pojďme to pojmenovat nahlas.
Protože vyřknout sen znamená riskovat, že ho nedosáhneme. Že zažijeme zklamání. Dokud ho držíme potichu v hlavě, nemůžeme selhat. Nemůžeme být zklamaní.
Vypadá to tak, že si řekneme – „ještě nejsem dost připravená. Ještě na to nemám. Počkám. Nebo to už nejsem já. To se nehodí. Nebo To si nemůžu dovolit.“
Pod tímhle monologem nebo tichem a odsouváním jsou dva prastaré strachy, které v sobě nosíme všichni — strach, že nejsem dostatečná, a strach, že nebudu milovaná. Ty nás drží v bezpečné, ale nežité verzi. Jenže bezpečí má svou cenu: je to ta verze, kterou jsme si vlastně nevybraly.
Možná to pro vás není nic nového. Slyšely jsme to mockrát. Jenže problém nikdy nebyl ve vědění — někde uvnitř to víme moc dobře. Problém je v tom, že to víme — a tu verzi stejně odkládáme.
A jediná věc, která s tím opravdu pohne, není velké životní rozhodnutí. Je to jeden malý návrat. Jedna věc, kterou jste kdysi milovaly a tiše odložily — a dovolíte si k ní dnes vrátit. I když se prvních patnáct minutách budete jenom motat. Protože pak vám to naskočí. A ta radost je důkaz, že jste zase doma.
Napište si jednu verzi sebe, kterou nosíte v hlavě a roky jste ji nevyřkly nahlas. A udělejte jeden jediný — klidně nedokonalý — krok směrem k ní. Dnes. Ne „až něco dodělám“. Dnes.
A jestli cítíte, že tu svoji nevyřčenou verzi chcete konečně pojmenovat nahlas a začít k ní jít — ráda se s vámi potkám. Mám pro vás otevřenou strategickou konzultaci, 45 minut přes Zoom. Přijďte tak, jak jste – s tou nevyřčenou verzí v hlavě— jen vy, já a ta verze, kterou jste dosud nosily potichu v sobě.
Rezervovat strategickou konzultaci →
S respektem k tomu, co všechno v sobě nosíte,
Daniela
Síla je v tobě.
Chcete takové texty dostávat do e-mailu?
Každou středu a pátek vám pošlu jedno zamyšlení z psychologie lidského chování a jeden konkrétní krok, jak ho žít.