Přišlo odmítnutí. Krátká, zdvořilá zpráva. Stála jsem o to… moc… dokonce jsem měla i jasný obraz sebe v dané situaci, s danými lidmi, s danou náplní práce, s rytmem dne, aktivitami, cestováním a vším, co k tomu patří… dokonce tam byla i ta vnitřní energie a naladění, vizualizace a pocit,
Je večer. Dítě konečně usnulo, v pokoji je tma a ticho. A přesně v tu chvíli to přijde. Proč jsem na něj dneska zase křičela? Co mu to dávám za vzor? Zkazila jsem mu dětství. Rozpadla se nám rodina a on za to nemůže — je to nevinné dítě a
Dnes ráno jsem šla Prokopským údolím se sluchátky v uších. Hrály mi meditační písničky a já jen šla… krok za krokem, bez cíle, bez seznamu. Od rána jsem cítila, že se nutně potřebuji propojit sama se sebou. Nevěděla jsem co v tom stavu budu dělat, jen jsem věděla, že se do
Je večer. Seznam je odškrtaný, všechno, co mělo být hotové, hotové je. A místo klidu přijde něco jiného — tenká, skoro nepostřehnutelná otázka: a to je všechno? Proč jsem tak unavená? Proč mě to netěší? Co je to za divný pocit? Není to vyčerpání. To bychom uměly pojmenovat. Spíš prázdno
Vstávání v šest. Třikrát týdně pohyb. Nedělní večer vyhrazený na plánování týdne. K tomu chytrá aplikace, která hlídá návyky, a ještě papírový sešit, protože ta aplikace sama nestačila. Vydrželo to jedenáct dní. Zeptala jsem se jí, co udělala potom. Odpověděla úplně samozřejmě, jako by jiná možnost ani neexistovala: „Hledala jsem
V neděli večer to bylo jasné. Sedla si ke stolu, sepsala, co chce ve svém životě jinak, a poprvé po dlouhé době cítila, že tohle je ono. Přihláška, termín, první krok. Šla spát s tím, že tenhle týden to začne. V úterý to zmínila v práci. Kolegyně se usmála: „No
Je úterý, něco po desáté. Žena sedí u kuchyňského stolu, před sebou vychladlý čaj a otevřený notebook. Vstávala o půl šesté. Za ten den zvládla víc věcí, než by kdo čekal — a přesto má pocit, že to podstatné zase nestihla. A přesně v téhle chvíli se rozhodne. Že do
Když se v rozhovoru zeptám ženy, kde chce být za tři roky v práci, odpoví do deseti vteřin. Má to promyšlené. Ví, jakou pozici, jaký tým, kolik peněz. Pak se zeptám, jaký chce mít za tři roky vztah. A nastane ticho. Není rozpačité. Je to ticho, ve kterém je slyšet,
Ve čtyři ráno je ta myšlenka v hlavě dřív, než stačíte otevřít oči. Vlastně to ani není myšlenka — je to spíš takové tiché sevření někde pod žebry, které tam bylo i včera a předevčírem a které se ne a ne pustit. Řeknete si to, co si v takové chvíli
Stála jsem uprostřed kuchyně. Telefon jsem pořád držela v ruce. První, co přišlo, nebyla bolest. Byla to věta: „To není pravda. To se nestalo. To se neděje.“ Nevím, jak dlouho jsem tam takhle stála. A pak se to nade mnou zavřelo jako voda. Ne pláč, ne zoufalství — jen hluboké